Zmizelí sousedé (beseda)

Od úterý se školní chodby v přízemí proměnily v miniexpozici, která nabízí putovní výstavu žákovských a studentských prací v rámci projektu Zmizelí sousedé, mapuje výsledky pátrání po sousedech, kteří z jejich nejbližšího okolí zmizeli v průběhu 2. světové války. Těžištěm jsou příběhy osob židovského původu. Druhá fáze projektu s názvem Pocta dětským obětem holocaustu se více zaměřuje na pátrání po osudech dětí a mladých lidí přibližně ve věku našich studentů. Projekt vznikl už v roce 1999 díky iniciativě Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze a každoročně získá ke spolupráci desítky dalších škol. Získá si i vás?

Naši byli rozhodnutí nenastoupit, v žádném případě. Kdysi jsem se maminky ptala, jak to, že nenosila hvězdu, a jak to, že nastoupili, a ona mi řekla, že nikdy žádný blbý rozhodnutí neposlouchala,“ vysvětlovala pamětnice Eva Benešová odvážné rozhodnutí svých rodičů vzepřít se norimberským zákonům zaměřených na likvidaci lidských práv židů v době Protektorátu. Jejímu vyprávění naslouchali studenti tercie a kvarty v úterý 15. března v dopoledních hodinách. Paní Benešová se narodila v roce 1940 a patří mezi tzv. ukrývané děti. Své dětství prožila na útěku před transportem do koncentračního tábora společně se svými rodiči a sourozenci. Před studenty hovořila o těžko uvěřitelných zážitcích z česko-maďarsko -slovenského pomezí, o těžkém životě v ilegalitě, o dobrodružstvích z cesty za svobodou. Ale především se podělila o svůj lidský příběh, ve které má své místo každodenní hrdinství a odvaha nepodlehnout tlaku doby. V dnešní době je jeho poselství dvojnásob cenné.

Vybíráme z ohlasů studentů tercie:

Přednáška byla velice zajímavá a osobně si myslím, že i poučná. Především tím, že i když lidé pořád utíkali, nikdy se nevzdávali.

Že si máme vážit svého života, protože ne každý to má jednoduché jako většina z nás. Že pro malé dítě musí být hrozné nevědět, kde má domov a neustále před něčím utíkat a být utlačováno a odsuzováno.

Včerejší přednáška mi přinesla poznání o tom, jak lidé žili během okupace. Přiblížila mi jejich život, když museli neustále utíkat z místa na místo. Muselo být opravdu strašné utíkat do cizích zemí, kde – než se naučili hovořit místním jazykem – nesměli mluvit.

Přednáška byla dobrá v tom, že kdyby se mi něco podobného přihodilo, tak mám zkušenost, jak vlastně reagovat. Oceňuju tu paní v tom, že dokázala o všem tak dlouho povídat a všechno z dětství si pamatovala.

Přednáška mi přinesla hodně poznatků. Tak např. to, že lidi jsou hrozně snadno zpacifikovatelní, že lidi berou vážně pomluvy a předsudky a že jeden člověk může změnit svět, ať už v dobrém či zlém.

Uvědomil jsem si, že se vlastně máme moc dobře. Nemusíme se obávat, jestli na nás zrovna neletí pumy nebo že nás na celnici právě někdo nahlásil. Bát se vystrčit nos z domu, dávat si pozor, jestli se na nás někdo dívá nebo ne…

Pro mě to bylo moc zajímavé a velice mě její vyprávění zaujalo. Vždy mě baví něčí vyprávění o tom, co zažili. Opět jsem si připomněla, že můžu být vděčná za to, v jaké době žiju, i když tato doba není úplně ideální.

Mě zaujalo, že se lidi vůbec dokážou takhle chovat, když se od sebe vůbec nelišíme.

Obohatilo mě to o nové informace o 2. světové válce. Příběh paní Evy Benešové se mi odehrával před očima. Vtažení do příběhu bylo velice snadné, ale dostat se zpět do reality bylo složité. Neustále jsem soucítila s lidmi, co to zažili.

Přednáška se mi líbila z toho důvodu, že nám to nebylo podáno, jako bychom si to přečetli na internetu. Paní měla bohaté zkušenosti, o které se s námi podělila. Velmi mě zajímalo, že otec paní Benešové byl chytrý a vždy vymyslel plán, jak ochránit svou rodinu. Právě tady  jsem zjistila, že láska k rodině je větší než láska k vlastnímu životu.

 

Mgr. Leona Stejskalová

To top